Pravidelné ranní nebo večerní vyzvánění patřilo na vesnicích neodmyslitelně k jejich životu. K největšímu rozšíření zvonic došlo od roku 1751, kdy císařovna Marie Terezie vydala příkaz o vyhlašování poplachů při požáru údery na zvon. Nejstarší zvonice byly velmi jednoduché stavby, často jen rozsochy stromů se zavěšeným zvonem a malou šindelovou stříškou. Až později vznikaly zvonice jako samostatné dřevěné stavby s šikmými nebo kolmými sloupy, na kterých byl zavěšen zvon, nadkrytý šindelovou střechou sedlovou nebo stanovou. Studny a studánky byly zásobnicemi dobré pitné vody. Prameny byly někdy ve značné vzdálenosti od chalup. Voda se nosila ve dřevěných vědrech. Studny i studánky byly vyzděny kamenem. K nabírání vody u hlubších studen se užívalo rumpálů, nebo dřevěných vahadel.